Autor: Luboš Palata

„Stejně jako tehdy, i dnes jsem přesvědčen, že to byla jediná možnost, jak zabránit genocidě, kterou tehdy Miloševičův režim páchal na civilním obyvatelstvu v Kosovu,“ říká i po letech o kontroverzním rozhodnutí bombardovat srbský Bělehrad Martin Dvořák, diplomat a bývalý administrátor OSN v Kosovu.

Jste jedním z klíčových expertů nové vládní koalice na zahraniční politiku. V čem se podle vás má naše zahraniční politika změnit, a v čem je naopak na co navazovat?

Myslím si, že česká zahraniční politika byla ve svých základních principech až překvapivě konzistentní prakticky po celou dobu od pádu komunismu u nás. S jedinou kratičkou epizodkou po nástupu ministra Zaorálka jsme vytrvale podporovali ochranu lidských práv před útlakem diktatur, hlásili jsme se k členství v NATO i EU, podporovali jsme demokratické síly v řadě míst světa, usilovali o užší propojení se zeměmi Východního partnerství či západního Balkánu. To, co by se tedy mělo změnit, není podle mě toto základní ukotvení a směřování. Spíše jde o to, zvýšit důraz na praktické naplňování těchto principů, místo proklamací bez skutečné vůle je realizovat.

Máte za sebou velmi unikátní diplomatickou zkušenost z mnoha částí světa mimo Evropskou unii. Jak se jeví EU z New Yorku, Washingtonu, Iráku, Kuvajtu nebo Kosova?

Moje zkušenost se tvořila po celkem dlouhou dobu, během níž se měnila jak samotná EU, tak samozřejmě i její hodnocení zvenčí. Můj pocit z jednání s partnery v jednotlivých destinacích je obecně takový, že prestiž EU a povědomí o jejích schopnostech a možnostech postupně rostou. Pro Spojené státy se stává EU srozumitelnějším a respektovaným partnerem pro jednání o zásadních otázkách transatlantické spolupráce, což jim ale jistě nebrání jednat dál bilaterálně s jejími jednotlivými členy, obzvlášť pak samozřejmě s těmi, kteří mají na vývoj v EU největší vliv. Balkán vzhlíží k Evropské unii jako ke vzoru a spáse, která by měla tuhle nejcitlivější část starého kontinentu povznést materiálně a přiblížit demokratickým standardům. Tamní vlády proklamují ochotu k reformám, které by jim vstup do toho pomyslného evropského domu umožnily, ale často naráží na limity, dané tradicemi a dosavadním politickým vývojem. A rovněž v zemích Blízkého východu je jasně patrné, že EU už je pro ně novým, zajímavým partnerem. V Kuvajtu jsem opakovaně zažíval situace, kdy názor prezentovaný představitelem EU byl brán mnohem vážněji, než kdyby se jej snažil prosadit kterýkoli z členských států EU. Nám, tedy českým diplomatům, podpora ze strany EU velmi svědčila, a stejně tak to hodnotili i mí kolegové.

Těsně po ukončení kosovského konfliktu jste byl administrátorem oblasti Kosova u albánských hranic. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte, a jak hodnotíte dnešní stav Kosova a západního Balkánu?

Velmi rád, přestože podmínky tam byly často docela kruté a některé zážitky opravdu drastické. Ale ta práce dávala smysl, dařilo se mi pomáhat lidem a celému kraji. V prvních měsících mé mise bylo hlavním úkolem zajistit bydlení pro co nejvíce lidí v oblasti, kterou Srbové před svým útěkem ze 70 procent vypálili. Bylo velkým zadostiučiněním počítat každý den obnovené střechy z návrší nad obcí, kde jsem pracoval. I sestavování  městských rad a obnova života ve zničených obcích byly pro mě povznášející i poučné. Uvědomil jsem si, jak jsou si podobné situace při přechodu společnosti od nedemokratických systémů k těm svobodným a demokratickým i ve zcela různých koutech světa. Kosovo, stejně jako další země v této oblasti, stále ještě velmi touží po tom stát se součástí Evropy. Pomalost cesty k tomuto cíli, nenaplněná očekávání a nesplněné sliby ale bohužel zvyšují jejich netrpělivost a pootevírají dveře pro vstup vlivu z jiných částí světa. Vidím v tom jisté riziko.

Měla by se tedy Evropská unie co nejdřív rozšířit o západní Balkán, nebo naopak na základě vašich zkušeností s touto oblastí a také zkušeností EU s dnešní polskou a maďarskou vládou chápete velkou zdrženlivost k dalšímu rozšiřování Unie?

Už jsem na to, myslím, částečně odpověděl. Západní Balkán je po léta naší velkou prioritou v zahraniční politice, máme tam svoje dlouhodobě plány, cíle a strategie, a také partnery, se kterými dovedeme jednat. Na druhé straně je nutno vidět, že pomalé naplňování požadovaných standardů fungování demokratické společnosti je důvodem, proč některé země váhají s rychlým začleněním Balkánu do struktur EU. Ve vzduchu tak visí dilema, zda trvat na důsledném splnění všech požadavků a tím oddalovat proces zapojení Balkánu do EU i s rizikem, že narůstající frustraci tamního obyvatelstva zneužijí země, které EU považují za svého nepřítele či soupeře.

Mezi českou veřejností se dodnes vedou spory o to, zda mělo v kosovském konfliktu NATO bombardovat Srbsko a donutit ho ke stažení z Kosova. Jaký byl váš tehdejší pohled, a změnil se po těch letech?

Jak tehdy, tak i dnes jsem přesvědčen, že to byla jediná možnost, jak zabránit genocidě, kterou tehdy Miloševičův režim páchal na civilním obyvatelstvu v Kosovu. Zážitky z odhalování hromadných hrobů, zbytky zohavených těl, které za sebou zanechávaly srbské paramilitární jednotky… To nemohu dostat z hlavy dodnes.

Druhou vaší velkou diplomatickou zkušeností byl New York. Co člověka naučí diplomatické působení v tomto středobodu světové politiky, byznysu a multikulturní megapoli zároveň?

Generální konzulát v New Yorku, jehož jsem měl tu čest být pět let vedoucím, se primárně zabývá pasovou a vízovou problematikou, ekonomickou diplomacií a krajanskou agendou spojenou s činností s chodem České národní budovy. Ale samozřejmě se nelze vyhnout ani kontaktům s lidmi z newyorského sídla OSN nebo častým návštěvám českých ústavních činitelů v tomto místě. To je nepochybně velká škola a nezaměnitelná zkušenost, příležitost setkávat se se spoustou zajímavých osobností z celého světa a koukat se, jak se si vlastně v takové specifické roli počínají.

Byl jste naším velvyslancem v Kuvajtu – zemi, která je životně závislá na těžbě ropy. Jak se tyto státy dívají na snahu EU a Západu o zastavení globálního oteplování redukcí spotřeby fosilních paliv? Neberou to jako útok na svoji prosperitu? Je arabský svět připraven na éru bez ropy?

Alespoň verbálně se k redukci spotřeby fosilních paliv a obecně k zodpovědnosti za řešení globálních enviromentálních výzev hlásí jak Kuvajt, tak i další státy Zálivu. Na druhé straně – je asi celkem pochopitelné, že samotná realizace zatím nepostupuje tak rychle. To ale ani zdaleka není problémem jen u vlád zemí, které jsou tak těsně svázané s těžbou ropy. Beru jako velmi pozitivní, že si i tady naléhavost této otázky uvědomují a hlásí se k podílu na jejím řešení.

https://www.thebusinesssoiree.com/clanek/martin-dvorak-rozhodnuti-bombardovat-jugoslavii-bylo-spravne

První primátor Hradce Králové po Sametové revoluci v roce 1989 Martin Dvořák stál v čele města 8 let. Byl jedním z prvních, kteří v listopadu 1989 po městě chodili s trikolórou, protože jak říká, svoboda a demokracie je pro něj živnou půdou stejně jako kyslík.

Martin Dvořák (* 11. listopadu 1956 Praha)

politik, diplomat, ekonom a publicista. V letech 1990-1998 byl primátorem města Hradce Králové. V roce 2016 mu byla řádem milosrdných bratří udělena Cena Celestýna Opitze za vzor v péči o nemocné a potřebné za jeho humanitární a rozvojovou činnost v Kosovu a Iráku, a za celoživotní postoj vůči službě lidem a společnosti.

Rok 1989 odstartoval novou éru fungování naší země. Za co jste nejvíc rád, že se u nás podařilo?
Myslím si, že je toho strašná spousta, co se změnilo k lepšímu a možná si to někdy ani neuvědomujeme. Ale pro mě jsou základní věci, že je svoboda a demokracie, že volby jsou svobodné. Že máme politickou konkurenci, máme svobodná média, veřejnoprávní i soukromá, každý má právo vyjádřit svůj názor a účastnit se politické soutěže. A ta konkurence samozřejmě nutí politiky, aspoň doufám, aby byli slušnější, poctivější a lepší než ti ostatní. Ale možnost svobodné volby je základní. A pak jsme se také samozřejmě vrátili na západ, stali jsme se součástí transatlantické kulturního prostoru, patříme do Evropy. To jsou všechno věci, za které jsem strašně rád a jsem šťastný, že jsem se jich dožil.

Zdá se mi, že demokracie a svoboda naráží na svoje limity. Vnímám silně, jak se svoboda jednotlivce střetává se zodpovědností.Martin Dvořák, politik, diplomat, ekonom a publicista

Svoboda je ale také závazek. Mnozí by se chtěli vyjadřovat ke všemu, společnost je polarizovaná. Můžeme to vnímat jako daň za demokracii?
Je to daň, ale krutá daň. Já musím říct, že v poslední době mi hodně v hlavě leží to, že demokracie a svoboda naráží na svoje limity. Kdy se ukazuje, že svoboda jednotlivce, pro kterou já bych dýchal a dal život, se střetává se zodpovědností. Já nevím, jestli mám právo poškodit planetu natolik, aby moje děti a vnoučata už tady nemohly dýchat. A to jsou věci, které asi úplně ještě filozoficky ani politologicky nemáme dořešené.

Ale mně to začíná trápit, protože vidím onu polarizaci. Vidím zneužívání médií. A to všechno se schovává za svobodu. Vidíme obrovský boj antivaxerů, bojovníků proti vakcinaci a rouškám. Když ty debaty sleduji, tak je mi z toho úzko. Protože si říkám, jasně, každý má právo rozhodnout o svém životě, ale má také právo rozhodnout o tom, že nakazí někoho jiného?

Jste politik. Existuje z vašeho pohledu nějaké ideální řešení, aby nebyla svoboda omezována?
Úplně ideální řešení hledat nemůžeme. Měli bychom hledat řešení efektivní. Speciálně v naší zemi se stala jedna hrozná věc a to, že se úplně rozpadla takzvaná společenská smlouva, že nikdo nevěří nikomu. Občané nevěří vládě, vláda nevěří občanům. Ta dohoda se úplně rozplynula. Když si vzpomenete na jaro loňského roku, kdy jsme všichni šili roušky, snažili jsme se navzájem jeden druhému pomáhat a byli jsme solidární, ošetřovali jsme se a pomáhali zdravotníkům. Všichni jsme byli na jedné lodi a chtěli jsme to zvládnout. Tento kapitál se promrhal a úplně ztratil. Myslím si, že to je jedno z největších neštěstí, které nás s covidem potkalo. Rozpad vzájemné společenské důvěry. A vzájemné osočování různých táborů přesvědčených o tom, že oni mají pravdu a ti druzí jsou pitomci.

Byl jste vždy aktivním občanem, rád chodíte mezi lidi. Máte pocit, že těch, kteří nejsou lhostejní, přibývá?
To neumím říct, některé věci se posouvají dobře, jiné spíš k horšímu. Příkopy a hradby mezi jednotlivými společenskými bublinami se hrozně prohloubily a zvětšily. Ale na druhou stranu to možná paradoxně burcuje víc lidí k tomu, aby se o veřejný prostor zajímali, aby se zapojovali do diskuzí. Lidé se probouzejí a jsem rád, že už není hanbou a ostudou vzpomínat na Václava Havla. Že už není pravda a láska jen nadávka, jak to tady skoro 20 let fungovalo. Mám pocit, že se Havlův étos vrací, a to je dobře.

Dlouho jste žil v zahraničí nejen jako velvyslanec. Zažil jste také misi v Kosovu. Když porovnáte českou mentalitu s jinými lidmi, jsme my Češi hodně speciální?
To je hezká otázka. Žádný národ by neměl podlehnout mýtu, že je něčím výrazně speciální a jiný, nedej pánbůh lepší než ostatní národy. Ale určitě se nějaká specifika, která prostě máme v genech, se vypozorovat dají. A celý můj pobyt v zahraničí mi potvrzoval to, že naše zvláštnost spočívá v tom, že jsme skutečně kdesi uprostřed. Mezi Východem a Západem, mezi bohatým a pracovitým Severem a mezi Jihem, který je trošku spíš, řekněme, na tanec než na práci, když to zjednoduším. Mockrát jsem si uvědomil, že ačkoliv si to nechceme přiznávat, ve spoustě věcí máme velmi blízko k Němcům a Rakušanům. Prostě společná historie tady je.

Jsme ‚voříšci Evropy‘ a to je dobře. Mix různých vlivů je to nejhezčí, co Češi do světové kultury přináší. V tom jsme unikátní.Martin Dvořák, politik, diplomat, ekonom a publicista

Ale třeba pobyt v Kosovu mně také přesvědčil, že v lecčems přemýšlíme jako Balkánci. Jako skutečný Východ, který má neúctu k autoritám, který není schopen jakési zodpovědnosti. Prostě skutečně v tom našem malém kousku světa se prolíná velká spousta vlivů. A že jsme vlastně v uvozovkách voříšci Evropy, to si myslím, že je dobře. Protože ony ty přešlechtěné rasy potom mají určité problémy. Zdá se mi, že mix různých vlivů je to nejhezčí, co Češi do světové kultury přináší. A myslím si, že v tomto jsme skutečně ojedinělí a unikátní.

Za svou politickou základnu jste si vybral Starosty a nezávislé. Myslíte, že má šanci vládní koalice vydržet celé následující čtyři roky?
Šanci určitě má, protože má společný cíl. Na druhou stranu ty koalice vznikly účelově, to se nikdo ani nesnažil skrývat. Letos poprvé ve volbách v tom demokratickém bloku vlastně žádné hlasy nepropadly, protože byly jen dvě možnosti a obě jasně zvolitelné. Naopak ona nesystémová část politického spektra na tom velmi tratila, protože spousta hlasů propadla. A teď by se i ta vládní koalice měla zamyslet nad tím, jak obhospodařit onen milion zklamaných voličů, kteří dnes v poslanecké sněmovně žádné zastoupení nemají.

Celý rozhovor Pavly Kindernayové s politikem, diplomatem, ekonomem a publicistou Martinem Dvořákem si můžete poslechnout v audioarchivu Českého rozhlasu Hradec Králové:

https://hradec.rozhlas.cz/rozpadla-se-u-nas-spolecenska-duvera-nikdo-nikomu-neveri-byli-jsme-na-jedne-lodi-8621344

autoři:Pavla Kindernayová,baj

Sotva skončily sněmovní volby, strany v Hradci Králové už šturmují před komunálními volbami v příštím roce. Nynější výsledky přinejmenším ukázaly, který z kandidátů a jaké uskupení v sobě mají potenciál a ambice vládnout. Chaos a krize ve vedení Hradce trvá už téměř rok a půl, posledních deset měsíců se pokouší řídit město nefunkční menšinový slepenec ODS–ANO. Zároveň je zřejmé, že ani současná radniční koalice, ani opozice nemají vůli na poslední chvíli udělat jakýkoli pokus o stabilizaci.

Přestože Martina Dvořáka (STAN) do Sněmovny nedostalo ani skoro osm tisíc preferenčních hlasů, i tak si na oslavu porážky komunistů a nevítězství hnutí ANO zapálil doutník a potvrdil, že politické kampaně jsou kolotočem, který se točí a nezastavuje. Bývalý velvyslanec v Kuvajtu jako jeden z prvních přiznal, že další metou jsou komunální volby, návrat do hradeckého zastupitelstva a dost možná ještě výš. A exprimátor Dvořák zdaleka není sám, kdo už nyní o hradeckých volbách 2022 přemýšlí.

„Komunální volby mě v příštím roce neminou a očekávání spíš ještě více narostla. Každopádně jsem připraven se v komunální politice angažovat, ale v jaké pozici i sestavě, to v tuto chvíli nedokážu říct. Dokážu si sám sebe představit v zastupitelstvu, případně v nějaké komisi nebo výboru. Když už budu v penzi a můžu se tomu věnovat, může to být určitým druhem potěšení a naplnění času,“ řekl Dvořák krátce po sečtení výsledků sněmovních voleb.

O další politické výzvě zatím nechce přemýšlet kroužkovací kometa krajských voleb – Matěj Ondřej Havel (TOP 09). Jak v sobotu večer řekl, prioritou je pro čtyřiatřicetiletého nového poslance a současně i ředitele gymnázia J. K. Tyla Sněmovna. Ale jeho skoro 11 tisíc preferenčních hlasů by pro TOP 09 mělo být dostatečně silným argumentem, proč Havla nominovat i za rok.

Byl risk jít na radnici, zní z ODS

Ve stejném sněmovním týmu – tedy koalici SPOLU – si o jedno z předních míst na kandidátce KDU-ČSL jasně řekl ekonom na Univerzitě Hradec Králové Stanislav Klik, který dostal 4 836 preferenčních hlasů. Restart politické dráhy se osm let po opuštění Sněmovny zdařil i Pavlu Staňkovi. A právě na šéfovi hradecké oblastní rady ODS bude záležet, jak občanští demokraté poskládají kandidátku a pokusí se nechat zapomenout na poslední rok a čtvrt krize na radnici, na níž se podílí.

„ODS to v Hradci opravdu nemá jednoduché, měla každopádně zvážit ono sestavení původní koalice, od toho se to celé odvíjí. Možná jsme šli do příliš velkého risku, který se teď úplně nevyplácí, přestože některé výstupy našich zástupců nejsou úplně špatné. Jen to možná neumí odprezentovat a odkomunikovat. Ty výsledky zkrátka musíme dokázat i prodat. Když vám nerozumí volič a kolikrát ani vlastní strana, je to špatné. Každopádně volby jsou už jen za rok, teď si trochu oddychneme od maratonu a začneme na tom ještě během podzimu pracovat,“ upozornil Staněk. Sám posbíral přes sedm tisíc preferenčních hlasů.

Dalším Hradečákem na kandidátce Spolu byl Lukáš Řádek a také on ze 16. místa dokázal přeskákat některé své kolegy. Martin Dvořák, který do Sněmovny kandidoval za STAN, ještě o svých stranických barvách pro komunální volby nemá jasno.

Piráti by chtěli za rok v Hradci víc

Zato partnerští Piráti mohou příští rok vyslat do boje neokoukané sněmovní kandidáty Filipa Bureše a Václava Bartoše, doplněné o stávající opoziční zastupitele včetně Aleše Dohnala, jenž na své místo rezignoval v červnu, ale v pirátském volebním štábu v sobotu analyzoval výsledky.

„Naším cílem je být za rok lepší než minule, tedy získat přes deset procent a pět zastupitelů. V Hradci jsme byli silnější než v jiných částech kraje a doufám, že za námi je za ty čtyři roky vidět nějaký kus práce,“ řekl Dohnal.

„Voliči v Hradci vědí, že známe priority města a nenechali bychom ho pustnout jako ANO. A vědí i to, že se nechováme arogantně a jednáme s nimi otevřeně a že nás názor občanů zajímá, že na ně nekoukáme svrchu a neurážíme je, když projeví svůj názor třeba peticí,“ připomněl Dohnal známou petici proti uvažované silnici v lokalitě Plachta a požadavek vedení města, aby se signatáři omluvili.

Budou padat trestní oznámení?

Vzpomínané hnutí ANO do sněmovních voleb vyslalo tři Hradečáky a současně členy zastupitelstva i užšího vedení města. Zda staronový poslanec Jiří Mašek a náměstci primátora Pavel Marek a Monika Štayrová budou na radnici kandidovat i za rok, se rozhodne už velmi brzy.

„Už v nejbližších dnech nás budou zajímat plány našich zastupitelů, zda hodlají pokračovat, nebo naopak, protože sestavování silné kandidátky je jedním z nejdůležitějších úkolů. Já jsem na vážkách, zda pokračovat, zatím převažuje rozhodnutí, že ano, přestože děním v komunální politice jsem slušně řečeno rozladěn,“ řekl náměstek pro správu majetku města Pavel Marek.

Ten minulý týden čelil výzvě k rezignaci kvůli sdílenému příspěvku na Facebooku: „Pravděpodobně vstoupím do některých soudních sporů s některými zastupiteli, kteří, nebojím se to veřejně říct, o mně lžou. Rezignovat se určitě nechystám a o mém postu bude rozhodovat klub ANO, nikoli nějaký opoziční klub. Apel na rezignaci byl pouhými předvolebními hrátkami.“

Ještě před sněmovními volbami oznámil Robert Šlachta, že jeho Přísaha to bez ohledu na víkendové výsledky nevzdává a dalším cílem jsou právě komunální volby. Velkým povzbuzením mohou být preferenční hlasy pro hradeckého podnikatele Miroslava Behana, který z druhé pozice na kandidátce překonal i krajského lídra.

Důvod proč opět jít do komunálních voleb mají i krajská jednička Trikolory, Svobodných a Soukromníků Miroslav Havrda nebo sociální demokraté Jana Fröhlichová a někdejší hejtman Jiří Štěpán, který z posledního 20. místa nasbíral druhý nejvyšší počet kroužků po lídrovi Janu Birkem.

Protestní politici mají šanci, varuje Adamec

V Hradci Králové je však podle poslance a šéfa krajského sdružení ODS Ivana Adamce podhoubí i pro úplně nové protestní politiky, kteří by mohli ztrestat pasivitu při domluvě o případné funkční vládě.

„Je to varování. Všichni se můžeme divit, kdyby vzniklo například uskupení Hradec krásnější, které bude válcovat. Známe i případy, kde se to stalo. Může dojít k účtování a varování platí pro koalici, ale i opozici. Když bude takhle nepřístupná a nebude se chtít domluvit na řešení do komunálních voleb, bude to znamenat možnost přemazání politické mapy v Hradci Králové. Pro Hradečáky to bude příležitost rozhodnout se úplně jinak, než by si všichni v zastupitelstvu přáli,“ nastínil možný scénář Ivan Adamec.

Zdroj: https://www.idnes.cz/hradec-kralove/zpravy/kralovehradecky-volby-2021-snemovna-komunalni-2022.A211012_631217_hradec-zpravy_tuu

Na níže uvedeném linku můžete zhlédnout záznam předvolební debaty na TV Barrandov, Aréna Jaromíra Soukupa.

https://www.barrandov.tv/video/226120-predvolebni-arena-jaromira-soukupa-29-9-2021

„Spojit síly politických stran a změnit konečně politickou mapu Česka je společným cílem aktivních občanů, kteří projevovali svoji nespokojenost na Letné i jinde, a politických stran, které vyslyšely jejich volání po jednotně v odporu proti zneužívání moci v naší zemi,“ říká bývalý primátor Hradce Králové a diplomat Martin Dvořák, který v říjnových parlamentních volbách kandiduje na pátém místě za koalici Piráti a Starostové v Královéhradeckém kraji.

Martin Dvořák: Koalice Starostů s Piráty je naplněním požadavku občanské společnosti

V listopadu 2019 se nějakých 300 tisíc lidí sešlo na Letné, kde vyvrcholila série občanských protestů proti monstróznímu konfliktu zájmů a narůstajícímu zneužívání moci ze strany současného premiéra. V jejím průběhu opakovaně zazněl naléhavý apel na předsedy 5 demokratických opozičních stran, aby se jejich strany spojily a tím zvýšily šanci na to, že nenasytný oligarcha bude ve volbách poražen. Od té doby uběhly necelé 2 roky.

Během nich jsme museli čelit například pandemické hrozbě. Ta ukázala hlubokou neschopnost současné vlády řešit skutečné problémy. Její chaotické a nekoncepční kroky stály život tisíce lidí. Nemuseli zemřít, pokud by vláda fungovala správně a profesionálně a neřešila jen průzkumy veřejného mínění. Byli jsme také svědky největší ekologické havárie v dějinách Česka. I po roce od chvíle, kdy uhynulo 40 tun ryb v řece Bečvě, zůstává oficiálně utajen viník této katastrofy. Tím jen sílí podezření, že státní orgány, které měly její příčinu vyšetřit, záměrně zakrývaly stopy vedoucí k firmě Deza z holdingu Agrofertu. V každé normálně fungující demokratické zemi by ministr životní prostředí musel v takové situaci už dávno rezignovat. Ale my už zřejmě standardní demokracií nejsme. Dotvrzuje to i nekonečné protahování vyšetřování dotačního podvodu v Čapím hnízdě a dalších kriminálních činů spojených se jménem Andreje Babiše (únos syna na Krym, falešné reklamy zakrývající daňové podvody atd.). V neposlední řadě se za ty 2 roky jen potvrdilo podezření, že předseda české vlády neoprávněně čerpá miliardové dotace na podnikání firem, kterých se zbavil jen formálně, ale dál je ovládá. Státní správa ovšem nepracuje ve prospěch České republiky, ale hájí zájmy Agrofertu. Až do roztrhání těla…

Je tedy zjevné, že důvodů, proč spojit síly politických stran a usilovat společně o zásadní změnu politické mapy Česka, rozhodně neubylo. Ba přesně naopak, jsou stále naléhavější. A přesto dnes, když se dennodenně na ulicích setkávám s lidmi a debatuju s nimi o politice a o volbách, slyším občas větu „Já bych Tě/Vás volil, ale nebudu, protože jste se spojili s Piráty.“ Musím se přiznat, že opravdu moc nerozumím téhle konstrukci. Spojili jsem se přesně tak, jak si to přálo obrovské množství lidí, nespokojených s narůstajícím ohrožením demokracie v naší zemi. Nebylo to lehké, museli jsme hledat kompromisy a společná řešení. Našli jsme je. Máme nejpropracovanější program, jaký jsem za 30 let od roku 89 ještě nikdy u nikoho neviděl. A podle všech kritérií a analýz je to program moderní středové strany. Žádný neomarxismus, ale program pro 21. století a jeho výzvy. V tištěné úplné podobě by měl skoro 900 stran. To jistě nikdo číst nebude, ale pro nás kandidáty koalice je to velmi užitečný zdroj informací do předvolebních debat, ať už je teď vedeme na ulicích s Vámi občany anebo třeba někde v aulách a přednáškových sálech s našimi politickými rivaly. Kdybyste si chtěli Vy sami najít v našem volebním programu přesně ty pasáže, které zajímají právě Vás, zkuste nahlédnout na www.piratiastarostove.cz/program. Je to uživatelsky velmi příjemné, přesně takové, jaké by měly být i budoucí aplikace poskytované občanům státní správou (ale zatím bohužel nejsou).

Máme také zásobárnu kvalitních lidí do parlamentních lavic i do řady funkcí, které bude potřeba naplnit, máme-li program realizovat. Jsou mezi nimi mladí, kvalitně vzdělaní a připravení mladí mužové i ženy, kteří přinášejí ENERGII. A jsou mezi nimi i lidé „obouchaní“ komunální politikou, kteří dělají tu nejzákladnější školu politiky ve svých obcích a uspěli pod přísným dohledem svých sousedů. Nekradou, nedávají laciné sliby, pracují poctivě pro svoji obec a její občany. A mají potřebnou ZKUŠENOST.

Až půjdete 8. či 9. října do volební místnosti, vzpomeňte si prosím na ten nejsilnější vzkaz, který vyslala občanské společnost poltickým stranám pro volby v roce 2021. Politici tohle docela nelehké zadání splnili a spojili se k dosažení společného cíle. Teď je řada na Vás voličích, abyste u voleb stvrdili, že společně můžeme vrátit naší zemi budoucnost, jakou si společně přejeme.  

Martin Dvořák, velvyslanec, první svobodně zvolený primátor Hradce Králové a kandidát č. 5 koalice Piráti a Starostové v Královéhradeckém kraji

Autor: Tomáš Pergl

https://www.starostove-nezavisli.cz/info-a-media/komentare/martin-dvorak-koalice-starostu-s-piraty-je-naplnenim-pozadavku-obcanske-spolecnosti?fbclid=IwAR3YHEE4EhC0mWQ_3pQEFEltkk9l73iicE3jdkMI_Q2MbqO2DUMHpZJg6_E

Z nedávného rozhovoru s prvním hradeckým primátorem Martinem Dvořákem, který jsme uveřejnili v jednom z minulých čísel,
zůstalo ve vzduchu několik jen lehce načatých témat. Už tehdy jsme se dohodli, že jich je tolik, že by stálo za to se k nim vrátit.
A dnes nabízíme podstatnou část z našeho posledního povídání v jeho oblíbené kavárně, kde, jak říká, má svoji provizorní kancelář.

Co vlastně dnes dělá „emeritní velvyslanec“, který ukončil svoji práci pro Ministerstvo zahraničních věcí?
Po pravdě řečeno, je to hodně vzdáleno mým představám, které jsem měl ještě tak před rokem. Tehdy jsem si to maloval, že se vrátím domů a budu mít spoustu času na vnoučata, že si konečně zase pořídíme psa a já s ním budu chodit na dlouhé procházky, že si přečtu všechny knížky,
co jsem dodnes měl jen někde v krabicích a teď je konečně nasázím do knihovny v našem novém, už jistojistě posledním bytě v Hradci, odkud už se nehodlám hnout.

A proč to tak není?
Možná proto, že mými životními vzory či modely jsou hrdinové jako je Randall McMurphy z knížky Přelet nad kukaččím hnízdem, kterou tak
skvěle zfilmoval Miloš Forman. McMurphy je ten, kterého hrál v tom filmu Jack Nicholson a dostal za to Oscara. Trochu potrhlý chlápek, který se odmítá podřídit pocitu, že pod tlakem je nejlepší nedělat nic a mít klid. Ten, co se pokusil vytrhnout z podlahy jakýsi obrovský mramorový monolit, ačkoli bylo jasné, že to nezvládne. Zkouší to, až mu málem popraskají žíly, a když se ukáže, že to opravdu nedokáže, koukne se na ty čumily okolo a pronese tu památnou větu: „Aspoň jsem to sakra zkusil!“
A já, ovlivněn podobnými literárními typy, jsem takhle nějak zareagoval na výzvu svého kamaráda, navíc člověka, kterého se velice vážím, Vítka Rakušana, který se stal předsedou hnutí Starostů a nezávislých (STAN) a krátce poté mě začal přemlouvat, abych se zapojil do práce STAN v Hradci Králové, který tu v té době neměl právě oslnivé výsledky. No, a taky jsem si řekl „Aspoň to sakra zkusím!“. Nejsem už jistě ve věku, abych naskakoval na každou výzvu jen proto, abych si něco dokazoval. Ale nad tou Vítkovou nabídkou jsme debatovali o tom, v jakém stavu je naše země a co by bylo potřeba udělat proto, aby to bylo lepší. On mi popisoval detaily domácí politiky a dění ve sněmovně, já mu přizvukoval tím, že jsem na oplátku vysvětloval, jak strašně se prestiž Česka propadla při pohledu zvenčí, kde jsem v té době působil já. A z té debaty vyšel nejprve nápad, abych kandidoval už loni do Senátu. To ale nakonec zkrachovalo na tehdy ještě převažující neochotě opozičních stran se spojovat a nabízet společné kandidáty. Teprve pod tlakem Milionu chvilek na Letné se to změnilo. Vznikly dvě koalice demokratických stran, a tím se zvyšuje šance, že onen mafi ánsko-oligarchický systém bude u nás konečně poražen.
Takže, když jsem se počátkem července vrátil ze své poslední diplomatické mise v Kuvajtu, spadl jsem skoro rovnýma nohama už do začátku kampaně. Taktak jsme stihli vybalit krabice a kufry a oběhnout všechny úřady v souvislosti s naším návratem a novou adresou a už to začalo. Vnoučata i pes holt musí ještě chvilku počkat…

Po Hradci se ovšem šušká, že budete po volbách ministrem zahraničí?
No jo, na šuškandu jsme v Česku opravdu dobří. (směje se) Skutečnost je taková, že mě STAN nominoval do koaliční „odborné skupiny“ pro záležitosti zahraničních věcí a EU, takže jsem měl jednak tu čest se podílet na formulaci některých programových tezí v této oblasti a pak jsem se v souvislosti s afghánskou krizí občas někde objevil v celostátních médiích se značkou STAN v titulcích. To ovšem samozřejmě ještě vůbec neznamená, že tím ministrem opravdu budu. Teď nemá cenu porcovat toho příslovečného medvěda, který ještě běhá po lese. A i když se nám ho třeba podaří skolit a po volbách budeme součástí vlády, nemá teď vůbec cenu uvažovat o tom, kdo které ministerstvo nakonec obsadí. Jednalo by se asi o koalici 5 stran, a to znamená, že na každé místo bude nejméně 5 potenciálních kandidátů. To, že koalice Piráti a Starostové dlouho před volbami oznámila personální složení svých „odborných skupin“ nebylo vyhlášením jmenovité nominace, ale jen signálem, a to podle mě potřebným a férovým, jaký typ lidí jsme připraveni nabídnout, jakou mají kvalifi kaci, politickou orientaci, odbornou schopnost, zkušenost atd. A myslím, že je velká škoda, že zatím to jiné strany neučinily podobně. I to by přece mohlo voličům pomoci si vybrat. Kdo chce, aby například jako ministryně fi nancí pokračovala paní Schillerová a státní dluh raketově stoupal k astronomickým číslům, ví, koho volit. Kdo by chtěl, aby se po volbách začala dělat zodpovědná a koncepční rozpočtová politika, měl by znát názory potenciálních šéfů státní kasy z jiných stran. STAN svého odborníka Věslava Michalíka a jeho názory a program prezentuje už řadu týdnů.

Trochu jste odbočil. Vraťme se k Vám. Kdybyste se stal poslancem, čemu byste se chtěl nejvíce věnovat?
Trochu se obávám, že ta volba by nebyla jen na mně. Mě by určitě bavila třeba kultura nebo cestovní ruch, což jsou oblasti lidské činnosti, ke kterým jsem měl asi celý život nejblíže. Ale chápu, že mezi starosty je odborníků na tyhle otázky spousta, s praktickou zkušeností z každodenní praxe. Naopak mezi svými kolegy ze STANu mám já asi nejintenzivnější a nejdelší zkušenost s oblastí mezinárodní politiky, zahraničních vztahů a diplomacie. A to mě taky baví a zajímá, takže bych asi tak nějak přirozeně směřoval do zahraničního výboru.

Rozumím. Takže ať už jako ministr nebo jako poslanec byste se pohyboval v oblasti zahraničních věcí. Co byste v té oblasti chtěl prosazovat?
Naše země měla velké štěstí, že prakticky po celých 30 let od pádu komunistické vlády drží v oblasti zahraniční politiky stejný směr, a to i navzdory občas až brutálnímu protitlaku našich posledních dvou proruských prezidentů. Naší základní orientací bylo, je a já bych určitě chtěl, aby i nadále bylo, naše prozápadní směřování, pevné ukotvení v EU a v NATO. Společně se spojenci z těchto struktur budeme muset čelit narůstajícím
hrozbám hybridní války, kterou proti nám vede Rusko a ohrožení naší kybernetické bezpečnosti, které hrozí především z Číny. Společně s nimi
budeme také lépe připravení reagovat na potenciální další globální hrozby, ať už je to terorismus, masová nelegální migrace, světové pandemie
nebo poškozené životní prostředí.

A co byste chtěl případně změnit?
Chtěl bych, aby se naše země stala opět respektovaným a spolehlivým partnerem, který dokáže nejen čerpat výhody od svých silnějších spojenců,
ale také jim v krizové situaci solidárně pomoci. Bylo mi hanba, když Česko znovu a znovu odmítalo pomoci našim sousedům s vlnou migrace,
když odmítalo pomoc zemím nejvíc postiženým v první vlně Covidu, když jako by opouštělo pozici, kterou nám ve světě vybudoval prezident Václav Havel svým důrazem na dodržování lidských práv po celém světě. Dnes se stále více uzavíráme do sebe, do svého sobectví, hulvátství a chrapounství, které je ideologií obou současných našich nejvyšších ústavních činitelů. V té souvislosti si myslím, že bychom měli velmi důkladně vyhodnotit současný stav spolupráce v rámci Visegrádské čtyřky. Podle mě tohle společenství v podstatě splnilo svůj původní účel, tedy spojit síly 4 (původně tedy 3) středoevropských postkomunistických zemí k tomu, aby se rychleji a snáz dostaly do již zmíněných struktur NATO a EU. Dnes ale paradoxně právě pod touto značkou zaznívají nejčastější výtky a protesty proti pravidlům, která v těchto skupinách platila a platí a na nichž byly založeny. Myslím si, že dnes už nám formální spojení se zeměmi, kde demokracie už zase dostává na frak a mění se v postkomunistické oligarchie, jako Polsko a zejména Maďarsko, víc škodí, než pomáhá. Nijak tím neodmítám případnou spolupráci a vzájemnou podporu při projednávání a řešení problémů, které se opravdu týkají této části Evropy. Ale neměli bychom se kvůli tomu nechat zatáhnout do falešných kulturních válek jako jsou otázky potratů či tolerance k homosexuálům, neměli bychom pomáhat krýt či bagatelizovat hrubé prohřešky proti pravidlům demokracie v těchto zemích. A samozřejmě bychom se jich ani sami neměli dopouštět. Ale to už jaksi není zrovna v gesci ministerstva zahraničí, že? Tady vidím spíše prostor pro policii, justici a ministerstvo vnitra. Bohužel, ty dnes v kriminálních kauzách pana premiéra nekonají svoji povinnost a místo toho ze všech sil brání zájmy Agrofertu, který samozřejmě nemá s panem Babišem vůbec nic společného. (úsměv)
Ovšem jeho gigantický střet zájmů a neoprávněné čerpání evropských dotací už zase do oblasti našich zahraničních vztahů zasahuje, a to velmi devastačním způsobem.

Myslíte, že na takové korekce naší zahraniční, a hlavně tedy asi i domácí politiky budete mít dost sil?
To samozřejmě záleží především na volbách a na voličích. Já sám proto nemůžu v tuhle chvíli udělat o moc víc, než že jim nabídnu svoje síly, svoje nápady a vize. Bude na nich, na občanech, jestli si zvolí cestu, kterou nabízím já a moji přátelé. Ale jedním z prvních a velmi naléhavých úkolů by bylo co nejrychleji se připravit na blížící se předsednictví v Radě EU. Současná vláda přípravu hrubě podcenila a zanedbala a bude potřeba
zachránit, co se ještě dá stihnout. V sázce bude hlavně prestiž a dobré jméno naší země, schopnost ukázat, že jsme v EU platným a rovnoprávným členem. Po trapnosti, kterou při našem dosud jediném předsednictví způsobil pád vlády v jeho průběhu, by bylo strašně smutné uříznout si ostudu i na podruhé. Ale jak jsem řekl, i tohle bude nejvíc záležet na tom, jak volby dopadnou a jak rychle se podaří sestavit regulérní vládu.

Tím jste mi docela nahrál na další otázku. Pokud se nestanete ani poslancem ani ministrem, vrátíte se do politiky v Hradci?
Tak ono se to vzájemně úplně nevylučuje. Řada poslanců vedle svého řádného mandátu ještě podniká, vede firmy nebo má jiné aktivity, stejně tak je v parlamentu nejeden obecní či krajský zastupitel, někteří mají těch mandátů i několik. Nemyslím, že je to ideální. Práce poslance je podle mě povinností na plný úvazek, dokonce možná spíš na dva (smích), ale zvládnout se to zjevně dá. Já sám v tuhle chvíli jakékoli rozhodování o svých aktivitách po sněmovních volbách odkládám právě až do chvíle, než bude známo, jak volby dopadnou a jaké mi z toho případně vyplynou závazky a povinnosti. Život v Hradci mě ale jistě nepřestane zajímat. Těším se na to, že už tu zase bude žít, účastnit se společenského a kulturního života, setkávat se přáteli, užívat si atmosféru města. A taky se třeba občas vyjádřit k něčemu, co se ve městě děje.

K čemu například?
Já mnohem raději chválím a děkuju za to, co se povedlo, ale nemůžu se po návratu ubránit dojmu, že takových věcí je nějak málo, za to důvodů ke kritice by se našlo víc. Jednu z příčin vidím v dlouhodobě rozvráceném vedení města, které nemá v zastupitelstvu zajištěnou většinu a vládne se tedy jen od jednoho zastupitelstva k dalšímu. Současný stav vedení, či spíše nevedení hradecké radnice totiž opravdu volá po razantním řešení. Jestli se ale v příštím roce stanu z glosátora na sítích a v médiích také aktivním účastníkem hradecké komunální politiky, to teď opravdu nevím. Nevím, jestli bych se k tomu odhodlal a stejně tak nemůžu předvídat, zda bych v takovém případě mohl být zvolen, případně jak silný mandát a pozici bych získal. Předpokládám ale, že bez ohledu na moji vlastní osobní pozici se někdy na přelomu roku rozběhnou velmi intenzivní jednání o tom, kdo na jaké kandidátce se případně objeví, jaké bude mít ambice a s kým bude ochoten se k jejich naplnění spojit. Po pravdě řečeno, takové „námluvy“ vlastně už trochu probíhají teď.. Je ale už bohužel prakticky jisté, že nic podstatného se už na současném smutném stavu radnice do příštího podzimu asi nezmění. Tak si počkejme.

Pojďme na závěr raději k něčemu méně vážnému. Máte nějaké koníčky? Jak trávíte volný čas?
Bude to asi znít blbě, ale politika, tedy spíš by se hodilo říct „věci veřejné“, kdyby tenhle výraz nezprofanoval svého času pan Bárta, je asi dnes mým největším koníčkem. Zajímal jsem se o to už dávno před listopadem 1989, tedy v době, kdy to byl koníček i trochu nebezpečný (úsměv). Zabýval jsem se tím potom 8 let aktivně na radnici a dalších víc jak dvacet let bylo vlastně jednou z mých profesionálních povinností sledovat a vyhodnocovat politiku v zemi, kde jsem právě působil. Z toho pohledu jsem docela šťastný člověk, když jsem mohl mít svého koníčka i jako zaměstnání. Na druhou stranu šly postupně stranou moje další záliby, ať už to bylo divadlo, knížky nebo sport. Teď se k tomu pomalu zase vracím, chystám se koupit si zase kolo a tenisovou raketu, knihovnu mám i dál plnou knížek, které jsem ještě nečetl. A předplatné do Klicperova divadla i do Hradecké fi lharmonie budu brát jako defi nitivní návrat ke svým starým láskám.

A jak tohle všechno bere Vaše rodina?
O tom, že mi moc rychle odrůstají vnoučata, už jsem se zmínil. Teď jsem dvě z nich děsně hrdě doprovázel září do školy a vlastně až z rozhovoru s dalšími babičkami a dědy zjistil, co všechno už oni s nimi stihli prožít. Bylo to pro mě trochu smutné, ale snad ještě aspoň něco stihnu dohonit. S manželkou jsme si teď po letech prohodili role, dřív ona čekala doma, až se vrátím z práce, teď má ona nové zaměstnání a já jsem doma. No… aspoň občas (smích). A vidím, že i jí jsem za ta léta hodně dlužen, takže se snažím doma trochu poklidit, aby to nemusela řešit ona. A těšíme
se společně na toho nového psa.

Převzato z časopisu HRADEČÁK

Martin Dvořák o svém bratrovi:

„Brácha, a já jsem byl jediný, kdo to v rodině věděl, jednoho dne odjel, jakože studovat. A ve skutečnosti vyhlásil, bylo to v létě 69, asi po Palachovi, vyhlásil hladovku. Prostě jeho požadavky byly, aby přestaly vycházet zprávy, aby se zrušila cenzura, aby odešli Rusové, nebo něco takového, už si to moc nepamatuji. Ale zkrátka zahájil hladovku, stal se na nějakou dobu docela mediálně známým a tuhle hladovku držel poměrně dlouho, byl už téměř v kritickém stavu, a zasedal studijní stávkový výbor, nebo fakultní výbor, jako co vlastně s ním dál. Protože on tu hladovku trávil tam, na fakultě někde na chodbě. A zase já jsem byl mladý fracek, akorát mi to brácha řekl, než jel, ale rozum jsem z toho určitě moc neměl. A tam proběhlo nějaké velké zasedání, které mělo rozhodnout, co s ním dál, protože další dny už byly kritické, a to by znamenalo, že už to je nevratný proces. A táta tam údajně, nebyl jsem u toho, pronesl takovou obhajobu, že jemu je úplně jedno, že oni, mladí revolucionáři, ho chtějí nechat umřít, ale on že bude mít raději doma živého blázna než mrtvého hrdinu. A že ho nechá prohlásit za nesvéprávného, pokud tu hladovku neukončí.“

Odkaz na video:

https://www.pametnaroda.cz/cs/dvorak-martin-1956

Jak svět zareaguje na terorismus v Afghánistánu, jak zabránit dalším teroristickým útokům?

V relaci na ČT24 vystupuje Martin Dvořák. Přehrajte si na webu ČT tímto odkazem.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/221411000370827/video/860038

Dlouholetý český diplomat Martin Dvořák doslova před pár dny skončil svou poslední štaci na českém velvyslanectví v Kuvajtu. Dosáhl důchodového věku a v diplomacii se rozhodl skončit, což – jak přiznává – není v Černínském paláci obvyklé. Na ministerstvo zahraničí by se však po volbách mohl vrátit. Za koalici STAN a Pirátů je potenciálním kandidátem na šéfa diplomacie.

Končící vláda ANO a ČSSD narychlo mění pozice na českých ambasádách a obsazuje je svými lidmi, kteří dosud v diplomacii nikdy nepůsobili. V plánu tak je například výjezd ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha na post velvyslance ve Finsku či šéfky Úřadu vlády a blízké spolupracovnice Andreje Babiše Tünde Bartha na ambasádu v Maďarsku.

Nedostane se na ty schopné

„V tom nejsme výjimkou. Celosvětově se rozlišují kariérní diplomati a politické nominace. Jiná věc je, jestli ti političtí nominanti jsou dostatečně kvalifikovaní třeba jenom tím, že byli chvíli ministrem. Myslím, že míra politických nominací je u nás příliš vysoká a diplomatické posty získávají i ti, kteří na to svým kariérním životopisem nemají ten předpoklad,“ říká Martin Dvořák, dlouholetý český diplomat, který působil na různých pozicích v Kosovu, Iráku, USA a naposledy jako velvyslanec v Kuvajtu

Politické nominace podle něj způsobují značné pnutí i v rámci diplomatického sboru: „Když je těch politických nominací na diplomatické posty tolik, že kariérní diplomat ani nemá šanci, způsobuje to frustrace a deziluze. Diplomatická akademie ministerstva zahraničí každý rok produkuje docela slušné, talentované, pracovité a šikovné lidi, ale na velvyslanecký post dosáhne jen minium z nich,“ upozorňuje Dvořák, který se z diplomacie vrátil k politice. V letech 1990 – 1998 byl primátorem Hradce Králové, nyní je v Královéhradeckém kraji číslem pět na společné sněmovní kandidátce STAN a Pirátů.

Spoléhat proto musí hlavně na preferenční hlasy, i kdyby se však do sněmovny nedostal, do nejvyšší politiky by vstoupit mohl: za tuto koalici je totiž potenciálním kandidátem na ministra zahraničí.

„Na ministerstvu jsou různé skupiny: někteří by mne vítali, jiní by to možná chápali jako degradaci řemesla, jiní jako ohrožení svých pozic,“ podotýká Dvořák s tím, že pokud by dostal tu možnost, rád by přerušil „tu spirálu vendet, která na ministerstvu zahraničí panuje už po několik generací ministrů“.

„A nemusí jít jen o střídání mezi TOP 09 a ČSSD, jako v minulosti, ale i střídání v rámci křídel ČSSD, jak jsme viděli v brutální podobě docela nedávno. Když někdo přijde a vyhází dvacet, třicet lidí na významných postech včetně stahování velvyslanců z postů, jak to je teď, tak nutně ti, co nově přijdou příště, budou chtít vyhnat „ty parchanty“, co je tam nasadili ti před nimi,“ říká Dvořák.

Na odchod jsem se těšil

I když oceňuje, že navzdory proruským a pročínským tendencím se česká zahraniční politika stále drží svých hlavních tezí jako je „NATO, Evropa, Západ, Východní partnerství, západní Balkán, jež nikdo nezpochybnil“, na svůj odchod z diplomacie se podle svých slov těšil:

„Teď už mohu otevřeně říct, že práce pro vládu, které si nevážím, mne deprimovala. Čím dál víc jsem se styděl za to, co naši vrcholní představitelé pouštějí do světa,“ říká. „I já se občas trochu skrz prsty koukal na kolegu maďarského diplomata s pocitem, že on je přece ten Orbánův člověk, a uvědomil jsem si, že i na mne se mohou dívat tak, že já jsem Zemanův a Babišův člověk. Mojí profesionální povinností diplomata ale bylo postoje našich představitelů vysvětlovat a obhajovat a už mi to nedělalo dobře.“

Pževzato z: https://hlidacipes.org/politickych-nominaci-na-ambasady-je-uz-prilis-rika-adept-na-ministra-zahranici/

MICHAELA RAMBOUSKOVÁ

Proč afghánští vojáci vycvičení západními mocnostmi předali zemi Tálibánu tak snadno? A jsou afghánští spolupracovníci pro Česko nebezpeční? V rozhovoru odpovídá bývalý diplomat a účastník blízkovýchodní mise Martin Dvořák.

Bývalý diplomat a politik Martin Dvořák v posledních čtyřech letech působil jako český velvyslanec v Kuvajtu a Kataru. Má za sebou i zkušenost s misí OSN v Kosovu a také z Iráku, kde byl součástí týmu přechodné koaliční správy, která po odstranění Saddáma Husajna připravovala zemi na demokratické volby a vlastní vládu. V rozhovoru pro Seznam Zprávy hodnotí situaci v Afghánistánu.

Afghánistán upadl do chaosu. Jak je možné, že se vše odehrálo tak rychle?

V Afghánistánu existuje legitimně zvolená vláda, respektive existovala do včerejška. Tu vládu velmi intenzivně podporovala a držela u moci mezinárodní společenství. Jelikož je to ale nestandardní a ne úplně košer situace, aby nějakou vládu držely u moci cizí zbraně, tak probíhala jednání, aby se ta cizí vojska stáhla a Afghánci si vládli sami.

Od samého počátku bylo jasné, že klíčovým hráčem bude na jedné straně afghánská vláda, prodemokratická a prozápadní, a na druhé straně síla Tálibánu, kteří jsou všechno možné jen ne demokrati a milovníci svobody. Jsou to ty nejfundamentalističtější složky muslimského světa, tvrdé, přísné, vyznávající šaríu. A to byl od začátku problém.

V Kataru, Istanbulu a na dalších místech se vyjednávalo, jak bude probíhat předání moci nebo jak bude fungovat Afghánistán, pokud nebude legitimní vláda podporovaná ze zahraničí a bude muset žít společně s Tálibánem.

Znamená to, že se ukázalo, že jednání jsou k ničemu?

Já mám utkvělý pocit, že vyjednávat s Tálibánem nemůže k ničemu dobrému vést, ale chápu zase, že asi žádná jiná možnost v té situaci nebyla, pokud se USA rozhodly to území opustit.

Lze z rychlého postupu Tálibánu po odchodu Američanů usuzovat, že má toto hnutí v zemi velkou podporu?

Ano, ta situace teď bohužel ukazuje, že ono to tak jednoduché není, protože část Afghánců inklinuje spíš k tomu Tálibánu než k demokracii. Ale pak je tam ještě ne úplně zanedbatelná část obyvatelstva, která by si tu demokracii, byť v nějaké tamní lokální podobě, docela užila a přála. Ve chvíli, kdy vyklidíme prostor a vznikne tam vakuum a okamžitě nastoupí Tálibán, se tito svobodomilovní cítí zcela správně a po právu ohroženi na životech, protože Tálibán je vskutku nesmiřitelná ideologie a síla.

Takže těmto „svobodomilovným“ nezbývá než dát se na úprk, jak nyní sledujeme v dramatických záběrech na kábulském letišti?

Ano, oni si budou snažit zachránit životy a jakoby jít za lepším, což znamená, že se nám dá do pohybu několik desítek, ne-li stovek tisíc lidí, a to samozřejmě destabilizuje celé okolí, protože je potřeba ty lidi někam dostat, někde je ubytovat. Teď se ukazuje, že rozhodnutí opustit Afghánistán, přestat ho vojensky podporovat, má tuto stinnou stránku, kdy prostor vyplní Tálibán a ti, kteří před ním budou prchat, zvednou další vlnu uprchlíků.

Dlouho jste působil v různých muslimských zemích a znáte tamní mentalitu. Vysvětlete mi, prosím, proč tamní vojáci a policisté, které západní státy pomáhaly vycvičit, tu zemi nebránili a Tálibánu ji tak snadno předali?

Ono to probíhá všude dost podobně, podobným případem byl i Irák, kde byla Česká republika součástí sil, které se snažily vycvičit novou vlnu iráckých policistů a vojáků. Bohužel si myslím, že se trochu opakuje stejná chyba. Nechci se teď tvářit jako generál po bitvě, ale ono se ukazuje, že ti vojáci přecvičení Západem a demokratickými silami se formálně hlásí k novému systému, ale částečně v nich přetrvává sentiment k tomu původnímu, protože to je něco, v čem se cítí doma.

Stará fundamentální pravidla, pravidla šaría, takto to fungovalo za tatínka a za dědečka, je to jakýsi pocit bezpečí. Druhá věc je, že ve chvíli, kdy oni přestanou cítit a mít podporu západních mocností, tak ti fundamentalisti – ať v Iráku, nebo v Afghánistánu – dokážou vytvářet silný tlak. Oni se neštítí násilí, znásilňování, vražd, podřezávání krku, napichování na kůl a dalších podobných praktik. A tím strachem vytvářejí tlak na to, aby si vojáci opravdu dobře rozmysleli, jestli chtějí bojovat a případně – nedej Pán Bůh – prohrát s Tálibánem, nebo přeběhnout na druhou stranu a zachránit si život. Toto všechno je tam ve hře a bohužel se to opakuje ve všech zemích, kde to probíhalo podobně.

Jaký vzkaz do světa Česko vysílá nejasnostmi kolem přijetí afgánských tlumočníků a dalších spolupracovníků naší armády či velvyslanectví, kterým hrozí smrt?

Nejdříve se mluvilo o finanční pomoci, když byl společenský tlak, tak začali hovořit i o evakuaci, pro dvacet lidí, kteří jako poslední měli kontrakt s nějakou českou složkou. Ale těch lidí, kteří v průběhu uplynulých let spolupracovali s českou armádou nebo státem, je samozřejmě mnohem víc a v tuto chvíli jsou veřejnými nepřáteli. Tálibán se jim bude mstít včetně trestu smrti. To je samozřejmě strašně nešťastná zpráva pro případné další pokusy Čechů si někde hledat spojence, protože toto se neutají. Toto se ví. A když se bude vědět, že navazujete spolupráci s někým, kdo vás poté v nouzi nechá na holičkách, zvedne krovky a odletí a vás tam nechá napospas těm hordám, tak se s námi do spolupráce už nikdo nepožene.

Mě fascinuje, že Člověk v tísni, který v Afghánistánu působil po léta, dokázal stáhnout všechny svoje lidi v době, kdy naše letadlo stálo ještě ve Kbelích na letišti a nevědělo, zda odletí. To svědčí o tom, že vláda jen dlouho váhala a dlouho nevěděla, co s tím.

Od některých politiků padl třeba i názor, že někteří bývalí spolupracovníci by mohli být pro Česko bezpečnostním rizikem. Opravdu mohou být spolupracovníci armády či ambasád bezpečnostním rizikem?

Bezpečnostním rizikem pro Česko je podle mého názoru spíš člověk, který sedí na Hradě, nemá bezpečnostní prověrku a má přístup ke všem tajným dokumentům, než člověk, kterého prověřilo několika koly NATO a několik dalších služeb a institucí, které se o bezpečnost starají. Samozřejmě, že špiony a nepřátele najdete i ve vlastních řadách, protože odjakživa to tak bylo, že někdo je schopen sloužit dvěma i více pánům najednou.

Z jakých vrstev se tito lidé běžně rekrutují?

Toto úplně přesně říci neumím, protože u těch náborů jsem neseděl a nebyl. Ale v každém případě jedno z podpůrných kritérií je, když najdete člověka, který má nějaký vztah k Česku nebo Československu, třeba tam studoval, měl příbuzné a podobně. Druhým kritériem je, že musí mluvit anglicky, což je už určitý stupeň vzdělanosti a je tam jiný světový pohled. Většinou jsou to lidé, kteří mají jakžtakž dobré vzdělání a jsou schopni spolupracovat.

Převzato ze serveru Seznam Zprávy – https://www.seznamzpravy.cz/clanek/chaos-v-afghanistanu-zvedne-dalsi-vlnu-uprchliku-mini-exdiplomat-172261