Nový ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák v rozhovoru popisuje, proč je jeho funkce i po českém předsednictví v EU ještě důležitá, jak moc je eurohujerem a eurofederalistou a jaké chystá PR Evropské unie pro Čechy. Vysvětluje také, proč je pro něj V4 nyní toxická a jak se chce domluvit s kolegy ve vládě, kteří mají na EU mnohdy odlišné názory.
Na co se v rozhovoru také ptáme:
- Zda může ve vládě bouchnout do stolu a upozorňovat, jak bychom měli v EU vyjednávat.
- Jaké dědictví za sebou zanechal Václav Klaus.
- Zda by EU měla směřovat k větší federalizaci a zrušení práva veta.
- Co může přinést srovnání EU a Varšavské smlouvy.
- Kdy by mohla Ukrajina vstoupit do EU a jaké ruské ambice nám hrozí.
Potřebujeme po konci českého předsednictví v Radě EU ministra pro Evropu?
Asi jsem nemohl čekat na začátek jinou otázku. Zaprvé si myslím, že se ta funkce špatně jmenuje. Domnívám se, že náplň a činnosti tohoto ministerstva by daleko lépe vystihovalo ministerstvo pro záležitosti Evropské unie, což není totéž. Máme bilaterální vztahy s Dánskem, s Německem, s každou unijní zemí, máme tam ambasády. To jsou klasické bilaterální vztahy, jako máme třeba s Čadem nebo Bolívií. Pak je tady EU, té jsme už dvacátým rokem součástí, takže pro nás není zahraničím, ale z našeho pohledu je náš institucionální vztah něco jako vnitro.
Předsednictvím v Radě jsme teď navíc dokázali, že jsou Češi v EU opravdu dobří. Dokážeme vyjednávat, domlouvat věci a moderovat diskuzi. Právě vyjednávání v rámci sedmadvacítky a harmonizace rozdílných postojů jsou mnohdy velmi složité a týkají se i ministra pro EU, který se na tom musí podílet.
Neméně složité, mnohdy i složitější, je ale harmonizovat postoj osmnácti českých členů vlády, respektive jejich gescí, protože každý hájí zájmy svého resortu. Doprava by asi byla nejraději, kdyby co nejvíc unijních peněz šlo do dopravní infrastruktury, školství by bylo nejraději, abychom stavěli nové školy atd. Je potřeba zkušeného vyjednavače. Působil jsem dlouhodobě jako diplomat, přijal jsem tuto výzvu s pokorou. Nabízím své zkušenosti, hledání kompromisu a konsenzu mě naplňuje a vlastně mě to i baví.
Teoreticky to samozřejmě může dělat státní tajemník, může to dělat náměstek pro Evropu, může to dělat kdokoliv. Za dvacet let v diplomacii jsem ale pochopil, že se tam strašně hraje na hierarchizaci. Ministr se nesejde s náměstkem, to se v protokolu nedělá, natož s vrchním ředitelem či státním tajemníkem. Když u stolu sedí ministr, možná není lepší ani kvalifikovanější, má ale cedulku ministr, a tím pádem je jeho váha úplně jinde.
Ministr navíc není jen zodpovědný za svůj resort, je to i člen vlády. A vláda je místo, kde se ti ministři scházejí, někdy se i pohádají, vyměňují si tam názory. Když je evropský ministr u toho, má samozřejmě mnohem jednodušší přístup nejen k informacím, ale může debaty třeba i moderovat. Snadněji pak vystupuje tak, aby to dávalo smysl.
Na Úřadu vlády je celá Sekce pro evropské záležitosti, premiér má navíc svého šerpu pro EU, kterým je Tomáš Pojar. A právě šerpové premiérů a prezidentů jsou ti, kdo v zákulisí připravují ty nejdůležitější dohody.
Tomáš Pojar je i mým náměstkem (smích).
Není členem vlády, rozumím. Zatímco vy budete jedním z hlasů STAN.
Nebudeme se samozřejmě tvářit, že to tak není. Máme pětikoalici, která má nějak rozdané počty křesel ve vládě.
Zacyklili jsme se u odkazu „velkého“ Václava Klause
Z hlediska zmíněné koordinace právě v tom může být problém. Premiér je z ODS, která má nějaké evropské postoje, ministr zahraničí, který má rovněž na svém resortu velkou evropskou sekci, je pirát, vy jste ze STAN. Názory na EU se v těchto stranách v něčem značně liší. Můžete to přesto ve vládě koordinovat a třeba si i bouchnout do stolu s tím, že takto bychom měli v EU vyjednávat a vystupovat?
Bouchání do stolu asi není úplně nástroj, kterým by se dala dosahovat konsenzuální jednota. To by se nemělo stávat. Jinak jste to ale popsala dobře. Samozřejmě že v některých otázkách, které akcentuje EU, jako jsou genderová vyváženost, LGBTQ+, environmentální věci a tak dále, se koalice úplně neshodne.
Myslím si, že jsem nabídku na tuto gesci od Víta Rakušana dostal právě proto, že hledal někoho, kdo bude schopen situaci trošku uklidňovat. Možná prostě jen říct: tak si to pojďme [lock]vyříkat, zkusme najít konsensus. Není to jen bezhlavé přitakávání tomu, co chce ODS, zároveň to ale nemůže být tak, že bychom a priori byli proti.
Jasně, poslední slovo má premiér, ale jak ho pozoruji, on je naladěný na hledání konsenzu, není to žádný bojovník na barikádách za spalovací motory nebo proti manželství pro všechny. Na druhou stranu víme, že jsou to závažná témata, ale ne témata, na kterých by se měla rozbít tahle vláda. Vůle ke kompromisu tam rozhodně je.
Na tiskové konferenci po uvedení do úřadu jste řekl, že je po dvaceti letech našeho členství v EU čas na svlečení kabátu věčných odpíračů a kritiků zlého Bruselu. Tato snaha už tu byla mnohokrát, podobně mluvil i váš předchůdce Mikuláš Bek. Co chcete změnit?
Záleží to i na tom, jak nám vy novináři budete pomáhat. Jestli mi budete dávat prostor, abych ty věci měl možnost vysvětlovat, i když už mě to bude štvát, když to budu říkat popáté či posedmé.
Mám nepříjemný pocit, že jsme se zejména v politické sféře trochu zacyklili u odkazu „velkého“ Václava Klause, z jeho dědictví naše euroskeptické přístupy vycházejí. České vlády začaly navíc používat Brusel jako viníka něčeho, co je tady nepopulární. „Nařídil nám to zlý Brusel.“ To je strašně pohodlné. Ani naše, ani Špidlova, ani Paroubkova či jiná vláda neměla odvahu říct: my to takto chceme, je to správný krok.
Přečtěte si takéKdo nahradí Jourovou? Favoritem na post eurokomisaře je ministr Starostů
Navíc Brusel ani nic nařizovat nemůže.
Přesně tak. Česko sedí u jednoho stolu, kde má stejné slovo jako všichni ostatní. Jenomže výroky různých politiků napáchaly strašné škody. Já na sítích občas čtu takové nesmysly, kdy lidé píšou, že jsme lokajové Západu apod.
Mimochodem, já jsem raději lokaj Západu než lokaj Ruska, ale to je jiná věc – berte to samozřejmě s nadsázkou. Nikdo nás přece nenutil, abychom do EU či NATO vstupovali, my jsme naopak téměř žebrali za dveřmi o přijetí.
Přál bych si, aby se to konečně změnilo. Ale nedělám si vůbec sám o sobě iluze, že bych to mohl během dvou a půl let nějak zásadně změnit. Myslím, že je nicméně čas na tom začít pracovat.
Voliči chtějí všechno hned
Teď by mohla být zajímavým příkladem příprava normy Euro 7. Česko stejně jako řada jiných států se k prvnímu návrhu vyjádřilo kriticky, to je zcela legitimní. Nyní se bude vyjednávat o finální podobě, může to trvat, nicméně nakonec by se něco domluvit mělo. Nebyla by třeba potom cesta vrátit se nikoliv s tím, že se nám podařilo vydupat české cíle, ale třeba i s tím, že je ta finální podoba potřebná a je skvělé, že ji budeme v celé EU mít? Budete se to i takto snažit komunikovat? Je to samozřejmě jen příklad.
Vláda je pětikoaliční a je tady klíčové slovo konsenzus. Nebudeme se tedy ani o tomto navzájem pošťuchovat přes média. Ano, zrovna v oblasti evropských ambicí, vztahu k životnímu prostředí a environmentálních problémů má každá z pěti stran trochu jiný postoj. Jedna z nich je nejsilnější, má premiéra a je to často ona, která má sílu učinit konečné rozhodnutí. Na druhou stranu, když si rozpočítáme jednotlivé ministry podle stran, tak to tak úplně pořád být nemusí.
S tou komunikací s vámi souhlasím. My komunikujeme už od začátku trochu nešťastně, že na nás (v otázce klimatické legislativy) někdo vytváří tlak. Kdybychom říkali: vážení občané, všichni víme, že v Číně chrlí CO2 do vzduchu po tunách, tak to přece není důvod, abychom si Evropu nedrželi co možná nejčistší atd. Tady se svým způsobem střetává brutálně tržní přístup a výdělek velkých peněz „teď hned“ s nutností, že se musíme k planetě chovat úplně jinak. Jenomže většina politiků žije v periodě od jedněch voleb do druhých. Přijít dnes s tím, že se hodně omezíme, abychom z toho v budoucnu třeba i ekonomicky profitovali, není jednoduché. Voliči chtějí všechno hned.
„Já se tady poprvé veřejně vyznávám ze svého eurohujerství, až eurofederalismu,“ říká Dvořák. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N.
Vraťme se k posílení komunikace o EU dovnitř, k české společnosti. Je i tohle její součástí?
Ano. Je asi lepší, že tyhle v uvozovkách plamenné řeči o budoucnosti planety a Green Dealu bude říkat ministr než třeba nějaký státní tajemník.
Důležité je ale něco jiného. My musíme najít formu, jak vlastně vše, co chceme komunikovat, opravdu dostaneme k lidem. Ne každý to totiž umí a ti nejlepší machři v této oblasti už sloužili někomu jinému. Jako Marek Prchal, kterého tedy rozhodně po tom všem kupovat nechceme (smích). Když to hodně zjednoduším, on sice prodával velmi zkažené, ošklivé a špinavé zboží, ale to PR bylo dobré. Jenomže u nás PR zdaleka není tak jednoduché, všichni na to mají nějaký názor, pak sice může vzniknout nějaký kompromis, ten už ale tak dobře nefunguje.
Já bych neřekl, že neumíme komunikovat. My neumíme PR, neumíme prodat to, co jsme v rámci EU dokázali.
Přečtěte si takéSpolu jednalo o eurokandidátce, lídrem by v případě dohody mohl být Vondra
Dalo by se říct, že bude vaší prací i PR Evropské unie?
Ano, PR Evropské unie dovnitř Česka, to je trefné. Když už budu tím „panem Evropou“, asi budu mít i větší prostor a ten bych chtěl vyplnit i tím, abych vysvětloval, proč je dobré být v EU. Jaký je propastný rozdíl mezi EU a Varšavskou smlouvou. Protože ti, kteří napadají zkažený Západ, mají podle mě stejný ideový zdroj jako ti, kteří to říkali za komunistů.
Eurohujerství a eurofederalismus
Dlouhodobě se řeší další směřování EU. Jsou tady zastánci její federalizace, naopak třeba ODS žádné další vnitřní sjednocování EU nechce. Tato debata se zřejmě hodně povede i před europarlamentními volbami příští rok. Jak vy sám vnímáte další budoucnost EU?
Já se tady poprvé veřejně vyznávám ze svého eurohujerství, až eurofederalismu. Nicméně můj osobní názor není to zásadní. Já bych měl především v Česku moderovat tu debatu a být její součástí.
V řadě okamžiků, kdy se Evropa potýkala s nějakým problémem a reakcí byla argumentace, že má příliš mnoho pravomocí, se často ukázalo, že to bylo naopak. Řada problémů podle mého názoru vzniká, protože Evropa má pravomocí málo. Hledání kompromisu jednání často zdržuje, komplikuje a hlavně oslabuje. Pokud se srovnáváme s giganty, jako je Čína, USA, nevím, zda tam ještě patří i Rusko, dovedu si představit jakési Spojené státy evropské.
Ty by se navíc měly ještě rozšířit.
K tomu se právě chci dostat. Mám velkou afinitu k západnímu Balkánu i obecně k rozšiřování. Je řada důvodů, proč je nutné se o Balkán a východní partnerství hodně starat, mimo jiné i proto, aby jednou byla Evropa větší. Musím ale říct, že jsme to našim balkánským kamarádům trochu zkomplikovali i my sami s V4 nebo s poslední rozšiřovací skupinou. Mnohokrát jsem totiž v debatách slyšel: to chcete v Evropě další V4? Což je bohužel trochu smutná zpráva o tom, že je V4 poněkud toxická značka, přitom ne úplně zaslouženě. Za pár let se mohou vyměnit vlády a všechno může být jinak.
Problém ovšem je, že z EU k nám či k dalším „novějším“ členům často přitékaly miliardy na projekty, na které vůbec téct neměly. A kazila se tím nejen naše pověst v EU, ale i pověst EU u nás – spousta lidí ji vnímala jen jako kasičku.
Balkánské země i Moldavsko jsou sice mentálně asi nejvíc připravené na vstup, ale i ony asi hlavně vidí ten krásný, nablýskaný dům EU, nejsou nicméně úplně připraveny i na to, že si tam musí zout boty, umýt ruce, prostě dodržovat unijní pravidla.
Teď se dostávám k budoucnosti EU. Svým způsobem rozumím všem skeptikům, kteří říkají raději moc nerozšiřovat. A když už, tak s úpravou hlasovacího systému: vzdejme se v EU práva veta. Protože když je jedna země schopná blokovat kdeco, což nyní vidíme na případu Maďarska, komplikuje to situaci všem.
Vy sám jste pro zrušení práva veta?
Bojím se to říct takto jednoznačně. Velmi ale rozumím tomu, proč někdo říká: chcete-li se rozšiřovat, pojďme se zásadně bavit o právu veta. Teď to nefunguje moc dobře a představme si, že by přibyly další země, které by něco kompletně zablokovaly.
Přečtěte si takéKalousek zvažuje politický návrat. Mohl by kandidovat do Evropského parlamentu
A co Ukrajina a její vstup do EU? Vidíte nějaký horizont?
Ukrajina je Evropa, ve které se válčí. Ukrajinci válčí i za naše hodnoty, svobodu, demokracii. Za to Ukrajinci umírají a naší povinností je podporovat je a pomáhat jim. Když to neuděláme a oni prohrají, jsme další na řadě. Oslabení Evropy je v první řadě pomoc Rusku a jeho expanzivním imperiálním ambicím.
I Ukrajina je ale ještě ekonomicky jinde. I kdyby nyní vyhráli válku, ještě zdaleka nesplňují všechna kritéria pro vstup, to je běh na dlouhou trať.
Celý článek si můžete přečíst zde.
Poslední komentáře