Takzvaný kompas konkurenceschopnosti Evropské komise má být v příštích měsících a letech odpovědí na problémy, které Evropu ve světě brzdí. Slibuje méně byrokracie, snazší růst startupů, levnější energie nebo efektivnější budování obrany. Vládní koalice k němu zatím jasný společný postoj nemá, říká ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN). Větší výzvou ale podle něj bude vysvětlit lidem před volbami důležitost evropské jednoty.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová a eurokomisař pro prosperitu a industriální strategii Stéphane Séjourné koncem ledna při představování kompasu působili, že oznamují skutečně razantní změny. Budu jako občan Evropské unie zklamaný, když budu očekávat razantní změny?
To je dobrá otázka. Máme tady precedenty, kdy Evropa už v lisabonské deklaraci vyhlásila, že budeme nejkonkurenceschopnější. Během pár let to úplně nevyšlo.
A to bylo v roce 2000.
Ano, 2000. A je pravda, že to je důvod k jisté skepsi nebo opatrnosti. Na druhou stranu, dnes je ten kompas konkrétnější, má nástroje na kontrolu a my jsme v jiné situaci než tehdy. Svět se razantně změnil, mimo jiné i nástupem Donalda Trumpa.
Co je kompas konkurenceschopnosti EU?
- Zjednodušeně řečeno jde o programové prohlášení Evropské komise pro příští asi dva roky
- Cílem je zajistit hospodářský růst EU a současně zachovat klimatické priority Unie a investovat více do obrany
- Dosáhnout toho chce prostřednictvím přímých opatření i zákonů, které Komise schvaluje s členskými státy a europarlamentem
- Dokument zahrnuje i tabulky s termíny, do kdy chce Komise to či ono opatření představit – většina připadá na letošek, část na rok 2026
Já jsem přesvědčený eurofederalista a chápu, že tak rychle to nepůjde. Nicméně se domnívám, že tlak, který na nás vytváří Spojené státy, válka na Ukrajině i vliv Číny, nemá lepší odpověď než hlubší integraci evropských zemí. Protože v tom souboji gigantů prostě nemůže uspět ani tak velká země, jako je Francie nebo Německo, natož pak země střední velikosti, jako jsme my.
Je ovšem otázkou, do jaké míry nás tenhle časový imperativ bude schopen skutečně přivést k tomu, abychom se chovali racionálně.
Poslední evropské volby naznačily vývoj, ve kterém dostávají větší prostor národní zájmy, i když my ho ani nemáme jasně definovaný. Nicméně izolacionistická nebo národovecká a konzervativní hnutí posilují.
A je otázka, do jaké míry můžou spolupracovat mezi sebou, když jejich zájmy jsou nacionalistické, a ne pomáhat okolním zemím. A skutečně je otázka, jestli budeme schopni pod tímhle tlakem začít efektivně dělat, co slibujeme. Já nemám jinou šanci než věřit, že ano, protože si nemůžu představit v tuto chvíli žádné lepší řešení.
Evropa v Praze
Je evidentní, že minimálně část těch unijních opatření bude vyžadovat českou spolupráci. Vyvolalo to oznámení Komise v Praze nějakou odezvu? Tušíme, co by Česko mělo pro větší evropskou jednotu dělat?
Ona je otázka, jestli budeme vůbec schopni se shodnout v rámci politického spektra na tom, co pro nás je dobře a co je špatně, zejména v environmentálních otázkách. Českem jde vlna, že Zelená dohoda je zločin a spalovací motory jsou budoucností naší země.
To samozřejmě nekoresponduje s tím, že ten takzvaný kompas konkurenceschopnosti mluví o dekarbonizaci jako prostředku nejen k vyčištění životního prostředí, ale také k vyšší efektivitě a produktivitě skrze nové technologie.
Takže já se obávám, že nás ta vnitropolitická debata ještě čeká a bude o to komplikovanější, že máme pár měsíců do voleb a v tuhle chvíli je prostě sexy jakoukoliv zmínku o dekarbonizaci bagatelizovat nebo prohlásit za nesmysl, šílenství, zločin a tak dále.
Na druhou stranu jsou tam určitě věci, ke kterým se vyjádříme kladně a pozitivně, protože si uvědomujeme, že konkurenceschopnost je skutečně to, co nám v tuhle chvíli v Evropě začíná zásadně chybět.
Všichni jsme četli zprávu (italského expremiéra Maria Draghiho), s nadšením jsme souhlasili, jak je všechno špatně, ale nejsme schopní se shodnout na řešení, ať už je to kapitálový trh, nebo hlubší integrace.
Takže ani v rámci vlády není shoda na tom, jestli ten kompas je pro nás přínosem?
Abych byl úplně fér, v rámci vlády v tuhle chvíli spíš jenom spekuluji, my jsme vlastně neměli nějakou zásadní příležitost si sednout kolem stolu a probrat to, protože ten materiál je relativně čerstvý.
Za realizaci by mělo zodpovídat ministerstvo průmyslu a obchodu a předpokládám, že vyvolají nějaké jednání, ale z toho, jak se jednotliví členové vlády a opozice projevují, se dá soudit, že shoda se bude hledat poměrně těžko.
Na druhou stranu, tahle koalice má tu výhodu, že nakonec vždycky se nějak dohodne, čímž většinou naštveme některé ze svých voličů, protože uděláme kompromis.
Mluvil jste o tom, co voličům přijde atraktivní před volbami. Budete o nějaké evropské jednotě v kampani mluvit? A je to vůbec nutné? Legislativu koneckonců navrhuje Evropská komise, nebylo by snadné se „vézt“, jezdit do Bruselu a Štrasburku, schvalovat opatření tam a jednat, aniž by o tom český volič podrobně věděl?
To je hezká politologická úvaha. My jsme si zažili, a vlastně to tak funguje ještě dodnes, že se říká, že nám zlý Brusel něco nařizuje. Mně to přijde trošku zbabělé a myslím si, že bychom měli statečně a férově říct, u čeho všeho byli zástupci Česka, kteří k tomu řekli svoje názory – někde jsme podpořili, někde jsme absentovali, někde jsme byli proti a byli jsme přehlasováni nebo se našel kompromis.
A přijde mi, že by bylo na čase, abychom se statečněji a hrději hlásili k tomu, že tohle je prostě výsledek jednání a Češi u něho od začátku byli.
Paradoxně se mi zdá, že jistá vyděšenost z Trumpa a jeho razantního nástupu by mohla být momentem, kdy si řadový český volič uvědomí, že bude mnohem jednodušší obhajovat české zájmy v síle půlmiliardového trhu, který Evropská unie v tuto chvíli představuje.
Ale uvidíme, co ukážou volby a kampaně. Čekám neférové argumenty a špinavý boj.
A snaha oslabit Evropu v tuhle chvíli nepochybně je v zájmu nejenom Ruska, ale možná i Spojených států, protože Donald Trump jaksi Evropskou unii moc rád nemá. A bude se snažit ji rozebrat a nějakým způsobem oslabit tím, že někomu slíbí to, či ono.
Takže cestou pro vás je o Evropě mluvit z toho pohledu, co je pro Česko výhodné?
Já jsem přesvědčen o tom, že to pro Česko bude výhodné. Ale nepochybně v našem politickém spektru budou síly, které budou argumentovat opačně, že Evropa nefunguje a je potřeba ji rozebrat.
A jestli si neuvědomují, že to je voda na mlýn někoho jiného, to nechci posuzovat. Ale že ten hlas nebude jednotný, o tom jsem skálopevně přesvědčen.
My například v porovnání s Polskem dosud nemáme naši národní pozici stanovenou. Pro Poláky je jednoznačné, že Rusko je nebezpečí, kterému je potřeba se bránit. Vynakládají na to obrovské množství prostředků a jsou připraveni tenhle boj nějakým způsobem vést.
My Češi si jaksi stále méně uvědomujeme, odkud nebezpečí přichází a jak mu čelit. Chybí nám shoda, co je národní zájem. Takže nemůžu specifikovat, že to budeme říkat jako Česko, ale my jako Starostové to říkáme.
Vraťme se ještě k té lince Brusel – Praha. Jak probíhá komunikace s eurokomisařem Jozefem Síkelou? Jako eurokomisař má samozřejmě v popisu práce zastupovat evropské zájmy, ale běžně se mluví o tom, že státy využívají napojení na své eurokomisaře.
Ano, on musel přísahat a „krví podepsat“, že bude obhajovat zájmy Evropské unie, a nikoli svého národního státu. Já s ním v kontaktu jsem, můžeme si napsat, zavolat, a když je v Česku, samozřejmě využíváme toho, že je to český komisař, i když s ním nemůžeme pracovat na prosazování specifických českých zájmů.
A jeho agenda je podle mého názoru v tuhle chvíli hodně atraktivní, mimo jiné kvůli té konkurenceschopnosti. Jeden z těch pilířů kompasu se věnuje zbavování závislosti na některých surovinách z poněkud pochybných zemí.
Trumpovská cesta Evropy
A je podle vás reálné i v budoucnu brát ohled na nějaké humanistické ideály, když zdrojujeme suroviny nebo hledáme zahraniční obchodní partnery v současném, řekněme konkurenčně vypjatém prostředí?
Já jsem pracoval jako „obchoďák“ a ředitel odboru ekonomických vztahů. A vždycky jsme vycházeli z toho, že ta případná rozvojová či humanitární práce je samozřejmě pomocí, protože my bohatí bychom se o svoje bohatství měli podělit s těmi méně šťastnými.
Ale v podtextu každé takové pomoci bylo, že do budoucna jde potenciálně pokud ne o zdroj surovin, tak přinejmenším o obchodního partnera, protože ten trh tam je hladový a byla by možnost tam vyvážet, investovat, vytvářet pracovní místa, stavět továrny a tak dále.
Nezastírejme, že v podtextu rozvojových pomocí je ekonomický a politický zájem. Podpořit dobré jméno země tak, aby další vztahy byly výhodné a efektivní.
Ptám se mimo jiné v souvislosti s děním v Kongu. Evropská unie má se sousední Rwandou podepsané memorandum o spolupráci, bereme od nich klíčové minerály, ale teď se zvyšují podezření, že minimálně část těch surovin je kradená ze sousedního Konga, kam vtrhli rebelové podporování Rwandou. Co se evropských humanistických ideálů týče, opět to nepůsobí úplně čistě, začíná to být složité. Ptám se tedy znovu, jestli je podle vás reálné takhle přemýšlet, třeba i kvůli budoucnosti evropské obrany, která suroviny potřebuje?
Řekl jste to přesně, je to složité a je to byznys, který zkrátka občas hledá cesty, které mají k morálce, etice a humanismu hodně daleko, protože cílem byznysu je vytvářet zisk.
A je otázkou společenského klimatu, jak moc je společnost připravená zdůrazňovat, že především tam chodíme pomáhat. Jak jsem říkal, část života jsem strávil v ekonomické diplomacii, kde jsme tohle dilema neustále řešili – ten, kdo tam investuje peníze a lidi, z toho chce mít nějaký zisk.
Současně bychom ale měli zůstávat u toho, že je skupina obyvatel, která trpí hladem a vedrem a nemají vodu. Ty dvě věci by se neměly oddělovat. Konkrétně Afrika je strašně komplikovaná, protože má za sebou koloniální minulost, kmenové války a okamžitě tam vyvážet demokracii, to zkrátka úplně nejde.
Na druhou stranu ty země, pokud chtějí být naším partnerem, obchodním a politickým, se snaží svoje standardy přizpůsobovat.
Ale co si budeme povídat, hodnota lidského života v Africe je úplně jiná než hodnota lidského života v Americe nebo dokonce v Evropě. To jsou prostě věci, se kterými se tahle planeta postupně vyrovnává. Já optimisticky vidím, že se to postupně sbližuje, ale na druhou stranu, není to totéž.
Takže podle vás by se Evropa měla svých hodnot spíš držet a neměla by se snažit jít, řekněme, tím víc trumpovským způsobem, který může působit efektivněji?
To je výzva těchto dnů, nad kterou hodně přemýšlím. Není to jen o té „humanitárnosti“, stejné je to v environmentálních věcech, kdy na jedné straně je zodpovědnost za to, co přijde za pět, za deset, za patnáct nebo za padesát let, a na druhé straně je okamžitý zisk.
Ve chvíli, kdy tak významný hráč, jako jsou Spojené státy, odchází z pařížské smlouvy a začíná vyhlašovat jasně izolacionistické směřování, nebere ohled na zbytek planety, nebere ohled na partnerství – bude to ostatní hráče na světové šachovnici nutit, aby se chovali stejně.
Protože ve chvíli, kdy se chováte, řekněme, podle nějakých hodnotových morálních kritérií, tak to stojí peníze a zisk se zmenšuje.
Naopak pokud se snažíte ostatní dostávat maximálně pod tlak, musejí se začít chovat stejně, přizpůsobovat se. To není vývoj, ze kterého já bych byl nadšený a pořád doufám, že to není dlouhodobý trend. Protože se obávám, že na konci takového trendu už by nebylo nic jiného než válka.
Ve chvíli, kdy se rozhodneme, že ten, kdo je silnější, má víc drzosti a bezohlednosti, tak má právo si vzít, na co má chuť – takhle ten svět nemůže přežít. Bude se vyjednávat, jestli mezi tím jsme schopní najít nějaký balanc.
Odkaz na zdrojový článek: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/chybi-nam-shoda-co-je-narodni-zajem-evropa-je-pro-nas-vyhodna-rika-ministr_2502230700_vdv
Poslední komentáře