Ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové jsme přivítali prvního porevolučního primátora Hradce Králové Martina Dvořáka, v čele města stál osm let. Poté zamířil do diplomatických služeb, byl na misi ve Washingtonu, v New Yorku a teď už je čtvrtým rokem velvyslancem České republiky v Kuvajtu a Kataru.

Do Hradce Králové přijíždíte jen občas, tak jsem ráda, že jste si našel cestu k nám do rozhlasu. Už jste se doma aklimatizoval?
Docela dobře, děkuji. Samozřejmě je to trošku změna proti Kuvajtu, kde je teď příjemných 25 stupňů. Je to vždy trošku smutné, protože odjíždím z Kuvajtu ve chvíli, kdy tam konečně začíná být k žití, kdy teploty klesnou z nějakých 5o stupňů. A přijedete sem, kde je teplota kolem nuly. Letošní podzim je ale velice příjemný, takže se aklimatizace docela povedla.

Ing. Martin Dvořák

(* 11. listopadu 1956 Praha) je český politik, diplomat, ekonom a publicista. V letech 1990-1998 byl primátorem města Hradce Králové. V září 2017 se ujal funkce mimořádného a zplnomocněného velvyslance ČR v Kuvajtu. V roce 2016 mu byla řádem milosrdných bratří udělena Cena Celestýna Opitze za vzor v péči o nemocné a potřebné za jeho humanitární a rozvojovou činnost v Kosovu a Iráku, a za celoživotní postoj vůči službě lidem a společnosti.

Možná vás v těchto dnech také hřejí vzpomínky na rok 1989. Máte stále i po 31 letech husí kůži, když se řekne sametová revoluce?
Já mám hlavně husí kůži z toho, že už je to 31 let. Představuji si, že jsem se narodil 11 let po válce a 8 let po komunistickém převratu. A přestože to do nás hustili ve škole celou dobu, tak to pro mě to byl dějepis podobně jako Žižka a husité. Prostě to bylo něco, co už se stalo a už se s tím nemá cenu zabývat.

Každá vláda chce co nejvíce moci. Ale neuvědomuje si, že dokud funguje demokracie, tak bude možná zítra v opozici a naopak.Martin Dvořák, velvyslanec České republiky v Kuvajtu a Kataru

A když si uvědomím, že dospělým lidem, kteří se už narodili po revoluci, je 31 let, tak mi to přijde neuvěřitelné. Na druhou stranu je vlastně úžasné, že máme celou dospělou generaci, která už zažila jen život ve svobodě. A nemá onu strašnou zkušenost, kterou jsme měli my. Možná jim bude trošku chybět v budoucnosti, ale teď jsem šťastný za to, že máme dospělou generaci, která se narodila, vyrostla a vystudovala ve svobodných podmínkách. Doufám, že si toho budou vážit.

Vy jste byl jedním z prvních, kteří v roce 1989 po Hradci Králové chodili s trikolórou. Ale zajímá mne, co jste dělal předevčírem?
Jak jsem chodil v roce 1989 s trikolórou, si pamatuji dobře. Ale co jsem dělal předevčírem, úplně přesně nevím. Ale velmi pravděpodobně jsem pobíhal někde mezi Gočárovou a Puškinovou ulicí, protože jsme si koupili v Hradci Králové nový byt a teď ho postupně uvádíme do provozuschopného stavu. Až se v létě vrátíme natrvalo, abychom tam mohli skutečně žít. Myslím, že naše babička už nás má trošku plné zuby.

Já jsem myslela, že jste si u Gočárových staveb chtěl připomenout ony zásadní historické události.
To je pravda. Nedošlo mi, že předevčírem bylo 17. listopadu. Ráno jsme se vypravili s manželkou k lavičce Václava Havla, zapálili jsme tam svíčku, byla tam v tu chvíli jediná. Ale věřím, že přes den nějaké další přibyly. Koronavirová doba poznamenala samozřejmě i připomínání takové události, jako byla Sametová revoluce. Vím, že po městě bylo několik míst, kam si lidé chodili zavzpomínat, třeba svíčku položit, ať už to je dnes nově pojmenované náměstí Václava Havla, ať je to divadlo, kde se pravidelně každý rok 17. listopadu pořádala vzpomínka. Takže se to rozprostřelo po celém městě a po celém dni. Ale přesto věřím, že většina lidí si to nějakým způsobem připomněla. Ale sentiment bych tomu neříkal.

Sleduji vás na sociálních sítích a vím, že svoboda a demokracie je pro vás zásadní téma, možná nejzásadnější.
Máte pravdu. Nerad mluvím o takových těch velkých slovech, ale je pravda, že jste to asi popsala docela přesně. Myslím, že největší štěstí, které jsem v životě měl, se událo právě před 31 lety, což je ještě stále méně než půlka mého života. Poštěstilo se mi přejít do zóny svobody a demokracie, a pro mne je to živná půda, něco jako kyslík. Já to prostě potřebuji k životu a jsem rád, že aspoň půlku života jsem prožil v této době.

Máte pocit, že o svobodu částečně přicházíme? Nedávno jste na svém profilu zveřejnil státní vlajku, kde bylo červené barvy více, než je obvyklé.
Ano, ale není to moje grafika, někde jsem to objevil. A zdálo se mi právě docela vhodné to k 17. listopadu připomenout. Že zkrátka svoboda, o které se tady bavíme, není jednou provždy zaručenou hodnotou a že si ji musíme hlídat a chránit. Je asi přirozené, že každá vláda nebo téměř každá vláda, se snaží získat té moci trošku víc a kontroly nad sebou trošku ubrat. Ale to je cesta k diktatuře.Poslanecká sněmovna|foto:Michaela Danelová,iRozhlas

Toho se musíme bát a musíme si hlídat, aby se celý systém tak, jak je nastaven, jak ho naši otcové, zakladatelé, tvůrci Ústavy vymysleli, těch vzájemně se propojujících kontrolních sil a mocí, aby zůstal zachován. Počínaje veřejnoprávními médii, Ústavním soudem, rovnováhou mezi dvěma komorami Parlamentu a tak dál. Myslím si, že kontrolní mechanismy jsou velmi potřeba a musíme si je hlídat. Vláda, která má právě moc, tak má tendenci nahrabat pod sebe té moci co nejvíce. A neuvědomuje si, že dokud bude fungovat demokracie, tak ti, co jsou dnes ve vládě, budou zítra v opozici a naopak. A že by se podle toho měli chovat i s perspektivou příštích let, což se nám moc nedaří.

Svoboda je teď hodně skloňované slovo i kvůli koronaviru. Jaký je jeho dopad na vaši práci a psychiku?
Doufám, že na psychiku je ten dopad méně výrazný než na moji práci. Diplomacie je prostě ze všeho nejvíc právě o kontaktech, o rozhovorech, o setkáních více či méně formálních, někdy naopak velmi neformálních, protože zkrátka naší prací je především získávat informace. A to zejména takové informace, které nenajdete v médiích oné země, ve které žijete. Takže se potřebujete setkávat s lidmi z parlamentu, z vlády, z vlivných pozic, s kolegy z jednotlivých ambasád, kteří zase mají své kontakty, a tohle všechno přestalo fungovat. Stejně tak přestaly fungovat takzvané stykové akce, to je hrozné slovo, zkrátka oficiální záležitosti, jako jsou recepce a všelijaká přijetí. V arabském světě jsou taková setkání strašně důležitá.Mraky nad katarským hlavním městem Dauhá|foto:CC0 Public domain

Určitě se tam hodně dozvíte.
Tam se dozvíte skoro všechno. Ale musíte mít přístup. A tohle všechno vlastně padlo, takže naše práce se skutečně zásadním způsobem změnila.

Dnes mne hodně oslovuje zásadní otázka, kde je hranice mezi naší osobní svobodou a naší zodpovědností vůči celku.Martin Dvořák, velvyslanec České republiky v Kuvajtu a Kataru

Přesunuli jste se také do online světa?
Do online světa jsme se přesunuli, takže si něco stihneme říci i vyměnit nějakou informaci, ale prostě spousta věcí nefunguje. Ale není to úplně ztracený čas, nám se ještě pár věcí podařilo. Pro mne třeba byla svým způsobem korona požehnáním, protože jsme stihli přestěhovat ambasádu, což by při plném provozu šlo asi hůř. A pokud jde o svobodu, tak mne dnes oslovuje zásadní otázka, kde je hranice mezi naší osobní svobodou a mojí zodpovědností vůči celku a okolí.

A myslím si, že se stáváme svědky poměrně velkého ideologického střetu mezi dvěma pohledy a že bude skutečně složité nacházet a hledat rovnováhu. To znamená, ano, mám právo se chovat jako svobodný občan, ale podle mého názoru a mého výkladu nemám právo ohrožovat svým svobodným chováním svoje okolí. Čili pro mě samozřejmě rouška není žádný problém. Roušku si vzít musím, protože moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě. A nemůžu udělat nic jednoduššího, než si ten kus hadru přes nos a pusu dát, když jdu někam mezi lidi.

Je rozdíl mezi Českou republikou a Kuvajtem v dodržování nastavených pravidel?
Je to trošku jinak, protože samozřejmě způsob života v Kuvajtu velí, že jedna rodinná večeře je zhruba 30 až 50 členů rodiny a k tomu dalších 30 až 50 členů služebnictva. Takže tam se těžko dělá sociální odstup. Kuvajťané, stejně jako Češi, jsou trošku laxní v dodržování pravidel, a proto kuvajtská vláda občas přitvrzuje.Martin Dvořák, velvyslanec České republiky v Kuvajtu a Kataru|foto:archiv Martina Dvořáka

Na druhou stranu asi i klimatické podmínky v Kuvajtu dávají šanci, že se virus nešíří tak rychle, takže se tam čísla drží stále na velmi přijatelné úrovni. Nicméně rozvolňování, které začalo v létě v Kuvajtu, z pěti stupňů rozvolnění skončilo na stupni tři a to stále platí, dál se to nelepší ani nejhorší. Tak se postupně i Kuvajťané prostě učí žít v omezeném módu. Zkrátka, když jdou do restaurace, což se v Kuvajtu na rozdíl od České republiky smí, tak jsou tam plastové bariéry mezi jednotlivými stoly. A také spousta dalších opatření ve všech možných lidských činnostech.

Dokázal byste žít natrvalo v Kuvajtu?
Jako diplomat sloužící té zemi musím říct, že je to země krásná, ale přeci jen doma je doma.

Ale jste každopádně světoběžník, sledujete dění ve světě. Bělorusko, potratová politika v Polsku, americké volby, velká témata.
Máme na ten rozhovor dalších osm hodin?

Jako diplomat vím, že všechny pohyby na celém světě od Zimbabwe až po Aljašku, spolu určitě souvisí. A ovlivňují i nás.Martin Dvořák, velvyslanec České republiky v Kuvajtu a Kataru

Chci se jen zeptat, jestli si myslíte, že vše souvisí se vším. Zkrátka, že nemůžeme být lhostejní k celosvětovému dění.
Samozřejmě. Můj pohled je hodně modifikován tím, čím se živím. Diplomaté si opravdu musí dávat do souvislosti všechny možné různé pohyby od Zimbabwe až po Aljašku a ty věci spolu určitě souvisí. Ať už je to hra mocností nebo souhra klimatických záležitostí. Nelze si myslet, že žijeme na opuštěném ostrově, že se nás události v Bělorusku nebo americké volby netýkají. Všechno souvisí se vším.

Kdy se vrátíte natrvalo domů do České republiky?
Jak říkáme v arabském světě, Inshallah, tedy když Alláh si to bude přát. Ale v létě příštího roku bych se měl natrvalo vrátit domů. Teď jsem se vrátil na Vánoce, vlastně do začátku nového roku.Pavla Kindernayová a Martin Dvořák ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Radka Šubrtová,Český rozhlas

Říká Martin Dvořák, první porevoluční primátor Hradce Králové, dnes velvyslanec v Kuvajtu a Kataru. Ať se vám daří, děkuji za rozhovor.
Děkuji mnohokrát za pozvání, na shledanou.autoři:Pavla Kindernayová,baj