Kam se (to) řítíme? MD v podcastu Davida Smoljaka

Česká republika čelí zásadnímu obratu ve své vnější politice. Zatímco v předchozích letech – zejména během předsednictví v Evropské unii – si Česko vydobylo pozici respektovaného a aktivního partnera, který udával tón například v podpoře Ukrajiny, současný vývoj přináší odklon k chaotickému a nekonzistentnímu směřování.

Rozpad konzistence a „orbánovský klub“

Podle bývalého ministra pro evropské záležitosti Martina Dvořáka se česká zahraniční politika propadá do stavu, kdy postrádá jakýkoliv dlouhodobý azimut či strategii. Namísto dřívějšího konstruktivního partnerství v rámci západních struktur se Česko posouvá k pozici, která připomíná dřívější styl politika vOrbánova Maďarska – tedy k nečitelným krokům a vnitřním rozporům. Zatímco premiér Andrej Babiš podle kritiků postrádá jakoukoliv koncepci a mění taktika za pochodu, ministr zahraničí Petr Macinka sice na mezinárodních fórech občas formálně drží západní linii, doma se však uchyluje k provokativním krokům.

Konflikty s Hradem a nepochopitelná gesta

Napětí na domácí politické scéně se propisuje i navenek. Příkladem byly spory kolem zastupování na summitem NATO nebo snahy omezit ústavní pravomoce prezidenta republiky při jmenování velvyslanců. Podobně kontroverzním krokem je i snaha revidovat užívání krátkého geografického názvu Česko v mezinárodních institucích a vracet se výhradně k názvu Česká republika. Podle odborníků takové unáhlené změny budí v zahraničí dojem, že česká diplomacie neví, co chce, a poškozují dlouhodobě budovanou prestiž země.

Rozšiřování EU a budoucnost mezinárodního řádu

Téma budoucího směřování se dotýká také rozšiřování Evropské unie o země západního Balkánu či východního partnerství, jako je Ukrajina a Moldavsko. Ačkoliv integrace dává smysl z hlediska rozšiřování bezpečnostní zóny, panuje shoda na tom, že nelze polevit z přísných standardů a přijímat země, které dosud neprošly potřebnými reformami. Zároveň se otevírá debata o nutnosti reformy samotné EU – včetně kontroverzního práva veta, jehož zneužívání v minulosti ochromovalo akceschopnost unie.

Kam směřujeme?

Přes všechen skepticismus a obavy z narušování demokratických principů zůstává v platnosti střízlivý optimismus: historické kyvadlo se může opět vychýlit správným směrem. Jak zaznělo v závěru diskuse, lidstvo sice občas spěje rychlým tempem do obtížných situací, ale stále zbývá dost času na to, abychom včas zatáhli za záchrannou brzdu.